Nosi.cz

Dnešek je jeden z nejhorších dnů mého krátkého života. Čtyřicet minut po půlnoci totiž odešel na druhý břeh můj děda. Byl to skvělý člověk, kterého jsem měl moc rád. V podstatě celé své předškolní dětství jsem strávil v jeho společnosti, protože rodiče chodili do práce a on nás hlídal. Zažili jsme toho spolu hodně. Pamatuju si, jak se mnou a s bráchou chodil skoro každý den na výlet kam jsme si řekli, neustále se nám věnoval a udělal cokoliv, co nám na očích viděl. Přál bych vám všem mít takového dědu. Byl to člověk, kterému jsem vždy jako prvnímu ukazoval vysvědčení, který pro mě často chodil před školu, věděl o mých průserech ve škole i mimo ní. Bavili jsme se spolu o všem možném naprosto otevřeně, vyprávěl jsem mu všechno jako prvnímu. Co jsem se bál říct doma, řekl jsem jemu. O mých prvních láskách věděl zaručeně nejlépe a nejdříve on. Měli jsme báječný vztah. Měl jsem štěstí, že jsem ho zažil tak dlouho. O to víc mě teď ale mrzí, že nikdy neuvidí moje děti, nikdy už ho nestihnu svézt v autě, i když jsem mu to sliboval, nebo že už si zkrátka nikdy nesedneme naproti sobě u něj v kuchyni, a nebudeme probírat naprosto běžné věci. To všechno dnes navždy skončilo a já tomu pořád nemůžu uvěřit. Je to obrovská rána, nedokážu slovy popsat, jak moc jsem ho měl rád. Zůstávají mi ale vzpomínky. Tisíce vzpomínek, které mi zůstanou navždy a díky kterým si vždy dědu dokážu znovu a znovu vybavit. Nikdy nezapomenu…