Nosi.cz

Skok padákem jsem měl někde na pozadí v hlavě jako jednu z věcí, kterou v životě musím určitě vyzkoušet :-). Povedlo se – minulý víkend jsem si to vyzkoušel a byla to jedna z nejlepších věcí, kterou jsem kdy v životě zažil, vážně! Skákal jsem z letiště v Mostě, které mám jen asi 10km od domova, takže ho dobře znám. Přítelkyni jsem kvůli tomu nechtěl těch 100km tahat, takže mi doprovod dělala máma a šestiletá ségra, která měla o zábavu postaráno.

Musím říct, že jsem po celou dobu nebyl skoro vůbec nervózní. Veškeré možné pochyby navíc zahnal můj tandem pilot Emil Franěk, o kterém jsem se dočetl, že má za sebou více než sedm tisíc skoků a vystřídal pozici trenéra několika národních mužstev. Takže krom pocitu, že skáču s tím nejlepším, mě uklidnili i jeho věty typu „lidi si to platí, takže lidi ať se baví a veškerá dřina a zodpovědnost ať je na nás“. Ok, fér přístup… Po obléknutí kombinézy a seznámení se základními instrukcemi (bál jsem se že něco pokazím, ale nakonec to vše proběhlo v klidu) šlo už všechno docela rychle… Ještě se mi představil můj fotograf/kameraman a už jsme nasedali do letadla. Protože letadla miluju a jednou bych chtěl svoje vlastní menší letadlo (nebo mít alespoň pilotní průkaz), i tohle pro mě bylo fajn.

Skákalo se ze čtyř kilometrů, což mi došlo zhruba ve chvíli, když jsme vystoupali nad mraky. V duchu jsem si říkal „Ty vole! Co tě to zase napadlo?“ a snažil se být v naprostém klidu – mám největší strach ze smrti, neúspěchu a výšek, takže tady jsem to mohl mít všechno v jednom :-). Skákali jsme jako poslední… Sedl jsem si na okraj letadla a zhruba pět vteřin koukal z letadla ven – byl to zvláštní pocit, srdce mi hrozně bušilo a cítil jsem studený vítr. Pak to přišlo, moment na který nadosmrti nezapomenu :-). Ta první vteřina se skutečně nedá dost dobře popsat ani k ničemu porovnat, je to skok do ničeho a zároveň do všeho… Hlavně je to ale neuvěřitelná krása. Následovala zhruba minuta volného pádu, pak se otevřel (resp. Emil otevřel) padák, nechal mě několik minut řídit a než jsem se nadál, byl tandemový seskok u konce.

Jak už jsem psal, hodnotím to jako jeden ze svých nejlepších zážitků (zažil jsem mnohem víc adrenalinu, než například při závodech do vrchu) a těším se, až si znovu skočím. A vzhledem k tomu, že cena není nijak závratná, doporučuju skočit si každému…

PS: Právě probíhá soutěž s Tandemy Franěk o skok zdarma a to jak na jejich stránkách, tak i na oficiální Facebook stránce. Třeba budete mít štěstí :-).

Líbí se mi přísloví „kdo má malé cíle, nedosáhne velkých úspěchů“ a protože se ho snažím držet, dávám si cíle docela často. Pamatuji si, že když mi bylo nějakých 14 let, pročítal jsem si snad každý den herní časopis Level. Tenkrát jsem měl jako velký sen dvě věci; stát se herním vývojářem a psát pro Level. Obojí se mi nakonec podařilo jen z části. Co se her týče, zbastlili jsme s bráchou tři malé hry a i to mi stačilo na to, abych zjistil, že tomu se věnovat nechci a že nechápu, co na tom vlastně všichni vidí. Udělal jsem si hru, poslal jí do světa, přišli na ně nějaké recenze a svým způsobem jsem si ten sen splnil. Co se Levelu týče, ten se mi také nepovedl, nicméně jenom proto, že jsem psal někam jinam. Opět se mi tedy nesplnil sen na 100%, ale cíl ano (tedy psaní do papíráku :-)). Později jsem se chtěl jezdit závody, nicméně to byl sen, který by se vyplňoval jen těžce. Nakonec jsem dostal auto na amatérské závody do vrchu, jenomže nakonec to nějak padlo. Takže je to sen, který si aspoň můžu ještě splnit, třeba klidně i ve třiceti :-).

Postupem času každý spadne na zem a ze snů se stávají cíle. Pro mě to byla a je třeba maturita, vybudování prosperující firmy a hlavně spokojený život, který nebude jen o práci. Zhruba v sedmnácti jsem si dal cíl, že bych rád vydělal do dvaceti milión. Asi se to nesplní, ale hlavní je ta cesta, která k tomu vede. A i kdyby to byla jen polovina, nebo třeba jen dvacetina, důležitá je ta snaha. Dalším mým cílem je po maturitě vycestovat aspoň na pár měsíců do USA nebo nějaké jiné země a poznat jí + se pořádně naučit angličtinu. Taktéž nechci být nikdy zaměstnancem, na druhou stranu ale chci ze života něco mít a nestrávit ho jen prací. Moje cíle a sny se často mění, a skoro každý týden přemýšlím o něčem jiném. Někdy hledám celý večer informace o práci v USA, jindy zase přemýšlím o tom, jak zdokonalit nějaký web a víc na něm vydělat, někdy mám chuť prostě „jen“ sezvat všechny kamarády a uspořádat nějakou grilovačku – včera mě to bohužel napadlo až moc pozdě :-/. Určitě to znáte.

Jaké máte cíle a sny vy? Věříte v ně a plní se vám? Klidně se rozepište…

Letošní rok Junior Internetu pro mne byl tak trochu jiný. Minulý rok jsem seděl ve stejném sále jako letos, věděl jsem, že jsem nominovaný, napravo Hanka, nalevo Demi a myslím, že všichni jsme doufali, ať se tam objeví Nadovču (nadřeli jsme se na tom svého času docela dost, dneska bychom na to šli úplně jinak). Objevilo. Letos jsem pomáhal s organizací a paradoxně jsem jako první znal výsledky celé soutěže :-). Za ten rok se dost změnilo… Co říci ke konferenci samotné? Jedním slovem; povedená. I když některé projekty mi letos přišly trošku slabší, pár jich bylo skutečně super.

Samozřejmostí bylo plno zajímavých lidí. Pokud nepočítám organizátory, které znám, tak spousty dalších lidí, jež si teď sice všechny nevybavuji, ale pamatuju si, že jsem pokecal se spoustou zajímavých lidí :-). Docela dlouho jsem mluvil s manažerem CzechComputeru, na jehož přednášku jsem se těšil vůbec nejvíce. Týkala se vzniku firmy a rozhodně nezklamala. Naopak – plno zajímavých informací (třeba údaj 600 objednávek denně je docela cool) a popis těžkých začátků. Tu vyzdvihuji. Ostatně, nač plýtvat slovy, když Patrik ze Sedr TV natočil tuhle povedenou reportáž:

Na závěr jen dodám, že všechny prezentace, fotky, popis vítězů a další věci, naleznete na oficiálním webu Junior Internetu. Těším se na příští rok :-).

Jooojo, vykradli mi auto. Ono by mně to naštvalo kdykoliv, ale včera se mi to vážně nehodilo. Byl Junior Internet, takže jsem se těšil a protože jsem ho pomáhal organizovat, měl jsem tam být dřív – obzvláště kvůli veletrhu projektů, na kterém jsem byl domluven s několika lidmi. No nic, nakonec se to vyřešilo i beze mě, takže pohoda. Ráno jsem trochu nestíhal, měl jsem v plánu vyjet v sedm, ale nakonec jsem z baráku vyšel až o dvacet minut později. Přišel jsem k autu, chci dát klíče do zámku, ale ještě před tím mi oči spočinuli na sedadle řidiče, kde ležel vysipaný popelník. Ve vteřině mi to došlo, takže můj další pohled směřoval na rádio, které jsem zhruba před třemi měsíci kupoval za skoro čtyři litry – podle očekávání jen vytrhané dráty :-). Vzadu vymlácené okýnko, vtipně otevřené dveře (co by z toho taky ještě kolemjdoucí ukradli, že) a krabici s hračkami (naštěstí asi jen za pětikilo), která ještě včera byla na zadních sedadlech, už jsem nenašel :-). Jo, nasralo mě to, v tu chvíli ale spíš proto, že jsem nestíhal ještě víc. Běžel jsem domů pro izolepu, nůžky a igelit, zalepil to okno a frčel do Prahy. Cestou mě napadlo podívat se do kaslíku u spolujezdce – všechna cédéčka pryč, dokonce si vzali i vizitky, kontrolní ústřižek od dálniční známky (teď mi došlo, že jsem se nepodíval, jestli nestrhli i tu). A co mi nechali? Podsedák pro ségru (asi zapomněli), účtenky z benzínek, mapy a hromadu bordelu po celém autě. Nic moc zážitek. Jasně, byla to moje chyba, protože jsem večer předtím přijel asi v deset večer a už se mi nechtělo tu krabici brát nahoru, na rádio jsem pak zapomněl – takže se to ke krádeži přímo vybízelo. Ale je moje chyba, že žiji ve státe, kde si ani nemůžete ve VLASTNÍM autě nechat SVOJE věci? Přes tu škodu pět tisíc by se to možná i napočítalo, nicméně stejně by to bylo k ničemu, takže jsem nikoho ani nevolal.

Je to vtipné – přesně před rokem, po Junior Internetu, když jsem šel domů, mě cikáni okradli o dvě kila. Letos mi v den stejné události vykradli auto – příští rok si hodně rozmyslím :-). Vše se navíc stalo na úplně stejném místě, kde mi před téměř rokem „očesali“ motorku. Nicméně vždycky když se mi něco takového stane, tak si říkám; já si koupím něco jiného znova a za týden na to zapomenu. Svět se z toho nezblázní. A pak si představím, jaký život mají asi ty nuly, co musí krást :-).

Na víkendy jsem se vždycky těšil, protože po týdnu školy a spousty práce jsem všechny povinnosti většinou hodil za hlavu a užíval si. Trávil jsem je často s Hankou, jezdili jsme na výlety, koupat se, sem-tam jsme si pustili film a spousty dalších normálních aktivit, kterým se ve výsledku dá říkat odpočinek :-). Pak se „něco“ posralo a bylo po všem. Teď se to možná pomalu začíná vracet do starých kolejí…

Medovník

Znáte to. Uvařit si krom vajíček či omelet neumíte skoro nic (například já), nicméně jakmile vás někde něco zaujme, chcete to hned zkusit. Tohle byl i můj případ. Objevil jsem na síti Kubizův velice povedený webík o Medovnících a hned jsem na něj dostal chuť :-). Původně jsem si ho chtěl jít koupit, nicméně když jsem tak ty stránky projížděl a zjistil, že tento dort je údajně jeden z nejtěžších, byla to pro mně výzva a hlavně bláznivý nápad, jak si zpříjemnit jedno sobotní do/odpoledne :-).

V pátek jsem teda nakoupil krom jiného také všechny potřebné ingredience (jedno kondenzované mléko navíc, protože ten karamel co z toho vznikne mám fakt rád! :-)) a druhý den jsem se do toho u Hanky pustil. Myslel jsem si, že to bude mnohem těžší, nicméně šlo to vcelku v pohodě. Postupoval jsem přesně podle receptu a nakonec se mi to všechno povedlo, čemuž jsem dlouho nedokázal uvěřit :-). Ale byla to sranda a docela mě i Hance chutnal. Nakonec ho dostal děda k narozeninám…

Dřevěná chaloupka

Den na to jsme si pak s Hankou (střídačky po patře) sestavili malou dřevěnou chaloupku, což jsme měli v plánu už tak měsíc. Chystám se dělat pro dřevěné hračky od Walachie na Pongo nějakou microsite, takže jsem to všechno potřeboval nafotit, abych za pár týdnů měl nějaký materiál. Tyhle hračky jsou super. Stačí k tomu lepidlo Herkules, štěteček a špetka šikovnosti :-).

Celé jsme to slepili asi za dvě hodinky, ale dívali jsme se u toho ještě na film, takže to přesně nevím. Každopádně je to docela zábava a výsledek za to docela stojí. I když je to klasicky menší, než jak to vypadá na obrázku.