Nosi.cz

Nevíte někdo proč jsem se sem nepřestěhoval mnohem dřív? :-)

Jedna z našich mnoha tradic – už od začátku roku 2011 se alespoň jednou za každý měsíc v roce s přáteli sejdeme a grilujeme. Jedeme tuhle šňůru už od ledna bez vynechání :-).

Několik lidí se mě ptalo, jestli zase nenapíšu nějaké shrnutí roku na blog. Nevím k čemu vám to bude, ale tak tedy dobrá – rok 2010 stál kompletně za píču :-). Děkuji za pozornost!

Skok padákem jsem měl někde na pozadí v hlavě jako jednu z věcí, kterou v životě musím určitě vyzkoušet :-). Povedlo se – minulý víkend jsem si to vyzkoušel a byla to jedna z nejlepších věcí, kterou jsem kdy v životě zažil, vážně! Skákal jsem z letiště v Mostě, které mám jen asi 10km od domova, takže ho dobře znám. Přítelkyni jsem kvůli tomu nechtěl těch 100km tahat, takže mi doprovod dělala máma a šestiletá ségra, která měla o zábavu postaráno.

Musím říct, že jsem po celou dobu nebyl skoro vůbec nervózní. Veškeré možné pochyby navíc zahnal můj tandem pilot Emil Franěk, o kterém jsem se dočetl, že má za sebou více než sedm tisíc skoků a vystřídal pozici trenéra několika národních mužstev. Takže krom pocitu, že skáču s tím nejlepším, mě uklidnili i jeho věty typu „lidi si to platí, takže lidi ať se baví a veškerá dřina a zodpovědnost ať je na nás“. Ok, fér přístup… Po obléknutí kombinézy a seznámení se základními instrukcemi (bál jsem se že něco pokazím, ale nakonec to vše proběhlo v klidu) šlo už všechno docela rychle… Ještě se mi představil můj fotograf/kameraman a už jsme nasedali do letadla. Protože letadla miluju a jednou bych chtěl svoje vlastní menší letadlo (nebo mít alespoň pilotní průkaz), i tohle pro mě bylo fajn.

Skákalo se ze čtyř kilometrů, což mi došlo zhruba ve chvíli, když jsme vystoupali nad mraky. V duchu jsem si říkal „Ty vole! Co tě to zase napadlo?“ a snažil se být v naprostém klidu – mám největší strach ze smrti, neúspěchu a výšek, takže tady jsem to mohl mít všechno v jednom :-). Skákali jsme jako poslední… Sedl jsem si na okraj letadla a zhruba pět vteřin koukal z letadla ven – byl to zvláštní pocit, srdce mi hrozně bušilo a cítil jsem studený vítr. Pak to přišlo, moment na který nadosmrti nezapomenu :-). Ta první vteřina se skutečně nedá dost dobře popsat ani k ničemu porovnat, je to skok do ničeho a zároveň do všeho… Hlavně je to ale neuvěřitelná krása. Následovala zhruba minuta volného pádu, pak se otevřel (resp. Emil otevřel) padák, nechal mě několik minut řídit a než jsem se nadál, byl tandemový seskok u konce.

Jak už jsem psal, hodnotím to jako jeden ze svých nejlepších zážitků (zažil jsem mnohem víc adrenalinu, než například při závodech do vrchu) a těším se, až si znovu skočím. A vzhledem k tomu, že cena není nijak závratná, doporučuju skočit si každému…

PS: Právě probíhá soutěž s Tandemy Franěk o skok zdarma a to jak na jejich stránkách, tak i na oficiální Facebook stránce. Třeba budete mít štěstí :-).

Líbí se mi přísloví „kdo má malé cíle, nedosáhne velkých úspěchů“ a protože se ho snažím držet, dávám si cíle docela často. Pamatuji si, že když mi bylo nějakých 14 let, pročítal jsem si snad každý den herní časopis Level. Tenkrát jsem měl jako velký sen dvě věci; stát se herním vývojářem a psát pro Level. Obojí se mi nakonec podařilo jen z části. Co se her týče, zbastlili jsme s bráchou tři malé hry a i to mi stačilo na to, abych zjistil, že tomu se věnovat nechci a že nechápu, co na tom vlastně všichni vidí. Udělal jsem si hru, poslal jí do světa, přišli na ně nějaké recenze a svým způsobem jsem si ten sen splnil. Co se Levelu týče, ten se mi také nepovedl, nicméně jenom proto, že jsem psal někam jinam. Opět se mi tedy nesplnil sen na 100%, ale cíl ano (tedy psaní do papíráku :-)). Později jsem se chtěl jezdit závody, nicméně to byl sen, který by se vyplňoval jen těžce. Nakonec jsem dostal auto na amatérské závody do vrchu, jenomže nakonec to nějak padlo. Takže je to sen, který si aspoň můžu ještě splnit, třeba klidně i ve třiceti :-).

Postupem času každý spadne na zem a ze snů se stávají cíle. Pro mě to byla a je třeba maturita, vybudování prosperující firmy a hlavně spokojený život, který nebude jen o práci. Zhruba v sedmnácti jsem si dal cíl, že bych rád vydělal do dvaceti milión. Asi se to nesplní, ale hlavní je ta cesta, která k tomu vede. A i kdyby to byla jen polovina, nebo třeba jen dvacetina, důležitá je ta snaha. Dalším mým cílem je po maturitě vycestovat aspoň na pár měsíců do USA nebo nějaké jiné země a poznat jí + se pořádně naučit angličtinu. Taktéž nechci být nikdy zaměstnancem, na druhou stranu ale chci ze života něco mít a nestrávit ho jen prací. Moje cíle a sny se často mění, a skoro každý týden přemýšlím o něčem jiném. Někdy hledám celý večer informace o práci v USA, jindy zase přemýšlím o tom, jak zdokonalit nějaký web a víc na něm vydělat, někdy mám chuť prostě „jen“ sezvat všechny kamarády a uspořádat nějakou grilovačku – včera mě to bohužel napadlo až moc pozdě :-/. Určitě to znáte.

Jaké máte cíle a sny vy? Věříte v ně a plní se vám? Klidně se rozepište…