Nosi.cz

Když jsem poslední dobou vkládal každý měsíc nové číslo Doupěte do krabice nad televizi, říkal jsem si, že za chvíli bude plná a budu muset sehnat další. Můj problém je vyřešen, Doupě končí. Dozvěděl jsem se to jen několik desítek hodin před tím, než to šlo do éteru. Když mi to Honza Morkes psal, myslel jsem že je to vtip. Pak mi to došlo a málem mi ukápla slza. Časopis, do kterého jsem pravidelně psal od prvního čísla (tedy skoro dva a půl roku) najednou zničehonic končí. Dodnes mám uloženou SMSku od Kamila, ve které mi nabízí hru na recenzi do papíráku. Tenkrát jsem si mohl odškrtnout svůj pubertální sen. Za ty měsíce prvotní nadšení pochopitelně opadlo, avšak přesto ta chuť podílet se na časopise a být jeho součástí přetrvala – ten tým a ta atmosféra byla skvělá. Vážně mě to mrzí. Doupě (píšu do něj už pátým rokem, neuvěřitelné :-)) pro mě znamená kus života. To papírové obzvlášť; hodně mi dalo, hodně mě naučilo, a vydělávalo mi peníze, díky kterým jsem mohl financovat svoje projekty. V Doupěti jsem poznal Demiho – takže Doupě je pro mě skutečně kus něčeho, na co se nezapomíná, a díky čemu se nelze divit, že jsem sentimentální. Webové Doupě ale nekončí, redakce se vrací zpátky ke kořenům (a ne JD, ty hovado, opravdu to pro nás není potupa) a pokusí se ho dostat zpátky na výsluní…